Proč Nový Zéland a co tomu předcházelo
Proč Nový Zelánd? Jak mě vlastně napadlo sbalit se do jedné krosny a vyrazit na roční dobrodružství až na druhou stranu planety?
Moc dobře si to pamatuji, když jsme měli s bývalými spolužáky tradiční sraz a já se tam rozpovídala s kamarádkou Týnou. Začaly jsme být spolu zase více v kontaktu. V tu dobu jsem neměla zrovna nejšťastnější období. Byla jsem trochu zacyklená v nějakém stereotypu, ať už v pracovním, tak v osobním životě. Dlouho předtím jsem často snila o tom, jak báječné by bylo na chvíli někam odjet, cestovat, utřídit si myšlenky, co bych vlastně chtěla dělat. Poznat sama sebe, co mě opravdu baví, v čem bych mohla být dobrá, poznávat nové lidi, kultury, přírodu, dobrodružství, osamostatnit se. To vše mě moc lákalo, ale nikdy jsem nenašla tu odvahu něco ve svém životě změnit a udělat ten krok za svými sny, vystoupit z té komfortní zóny. Pořád jsem si říkala, až dodělám tohle, až vydělám více peněz, až potkám parnera s kterým bych si tyto sny začala plnit a stále jsem hledala výmluvy, proč to neudělat teď. Je to nesmysl čekat na něco, co vlastně nikdy nemusí přijít. Měla jsem dokonce nápad, že bych alespoň zkusila jet na Maltu studovat angličtinu. Když jsem ale zjišťovala více informací, tak jsem Maltu zavrhla. Možná jsem měla jen strach.
A pak přišla Týna. Napsala mi, zda bych nechtěla zkusit zažádat o víza na Nový Zéland. Chtěla zkusit štěstí podruhé, protože poprvé jí to nevyšlo a já neváhala a řekla jsem, že do toho jdu s ní. Ano, ač jsem váha a jsem často nerozhodná, tak někdy jsem také velmi spontánní. Nicméně jsem věděla, jak moc o štěstí tohle je. Jednou ročně může vycestovat na Working Holiday víza pouze 1200 Čechů a zájem je o to obrovský. Říkala jsem si, že zkusit to můžu, vždyť o nic nejde a pak se uvidí.
Když přišel ten oný den, kdy jsem vyplnila formulář a najednou se dostala k platbě, chvíli jsem jen koukala do monitoru a říkala si, že to není možné. Dokonce mnou projel pocit, že víza snad dostat ani nechci. Ano, byl to ten strach a neuvěřitelný adrenalin, který se ve mně odehrával. Bohužel moje kamarádka takové štěstí neměla, víza nedostala. Moc mě to za ní mrzí, protože vím, jak moc si to přála. V tu chvíli to byl pro mě šok a přemýšlela jsem, zda bych bez ní vůbec měla jezdit. Sama, takovou dálku. Vždyť jsem sama nikdy nejela ani na výlet.
Když jsem vše ale promyslela, rozhodla jsem se, že bych vyrazit měla, vždyť jsem byla vyvolená, jedna z 1200 šťastlivců. Kdy jindy vystoupit z komfortní zóny a vyjít vstříc něčemu novému, když vám to jde přímo naproti. Když člověk nemá žádná očekávání a nechává to na náhodě, nelpí na tom, tak pak se věci opravdu dějí, tak jak mají. Poprvé v životě jsem cítila pocit, že vím, že to je to správné a nejlepší rozhodnutí, jaké můžu udělat. A tímto patří obrovské DÍKY mé kamarádce Týně, která se mnou tenkrát chtěla vycestovat a já jsem dnes v této úžasné zemi na druhé straně Zeměkoule právě díky ní. A jsem za to moc vděčná. Děkuji.
A co poté následovalo? Jeden z těch nejtěžších momentů, a to, oznámit své milované rodině, že se chystám na nějakou dobu odjet do neznáma.
Pokud máte také nějaký sen, jděte si za ním a nehledejte výmluvy, proč to nejde. Život je moc krátký na to, abychom jen snili. Nic horšího, než že to nevyjde se stát nemůže, alespoň člověk nebude nikdy litovat toho, že to alespoň nezkusil 🙂 …a věřte, stojí to za to, překonat ten strach a něco dokázat, je neskutečný pocit štěstí…
