Whatipu Beach

31.10.2019 -1.11.2019

A protože nám ubytování v Aucklandu skončilo a práci v Te Puke jsme měli domluvenou o něco později, rozhodli jsme cestou ještě prozkoumat pár krásných míst. Čekala nás první noc v autě a netušila jsem, že to bude zrovna na jednom z těch nejkrásnějších míst, které na severním ostrově navštívím. Vydali jsme se směrem, kde jsme již byli (Karekare beach), která se nám tak moc líbila. Našli jsme si krásný kemp na úplném jižním konci pláže, která se jmenuje Whatipu.

Cesta vedla dlouho po asflatu (přibližně 40 km od Aucklandu), nicméně posledních několik kilometrů byla cesta jen štěrková a vedla v krásných kopcích. Dojeli jsme do kempu až k večeru, kemp měl čisté kompostované toalety, venkovní studenou sprchu a krásnou cestu mezi křovinami až rovnou na pláž.

Po příjezdu jsme neváhali a vydali se rovnou na pláž, protože sluníčko už pomalu zapadalo. V kempu bylo zaparkováno opravdu málo aut, přibližně 4 auta, jinak nikde nikdo nebyl. Bylo to kouzelné, nikde žádný ruch silnic ani žádná civilizace, slyšet byla jen příroda a oceán.

Když jsme krásnou cestou došli až na úžasnou černou pláž, byli jsme ohromeni. Na pláži byly nádherné písečné duny, konec pláže byl obklopen kopci a skálou a před námi se na útesu tyčil krásný maják. To vše bylo kouzelně zalité zapadajícím sluncem. Západ sluníčka byl ten nejkrásnější, jaký jsem snad viděla. Ten pocit, kdy jste na neskutečně rozlehlé pláži s takovými výhledy a nikdo nikde. Jen vy a ten krásný okamžik. Měla jsem pocit, jakoby se čas najednou zastavil. Po západu slunce jsme se vydali zpět do kempu, kde jsme strávili naší první noc v autě.

Druhý den ráno jsme se po snídani vydali opět na pláž. Cestou na pláž mě zaujalo to, že v každém keříku podél písečné cesty bylo neskutečně moc pavučin a kokonů. Když jsem zahlídla, jak moc velcí, černí pavouci se na nich vyskytují, měla jsem chuť to otočit a jet ihned pryč 😀 ..bylo jich tam opravdu plno a na naše české poměry, opravdu velcí pavouci. Nicméně vidět opět ten krásný maják a procházet se po tom nejjemnějším písku s úžasnými scenériemi, bylo silnější a tak jsem překonávala svůj strach z pavouků a držela se uprostřed cesty.

Ten den hodně foukalo a sluníčko moc nesvítilo. Mělo to ale o to hlubší atmosféru. Šli jsme hodně dlouho podél pláže, pak jsme se ale otočili a šli zpět. Track, na který jsme totiž chtěli jít, byl bohužel přes velké mokřady uzavřený. Pláž byla opravdu nekonečně dlouhá.

Když jsme se vrátili do kempu a mluvila jsem s místním pánem, který kemp provozoval, říkala jsem mu, jak jsme nadšená z místní pláže, zmínila jsem se také, že mi boužel ale nafoukalo hodně písku do očí. Pán se na mě s úsměvem podíval a řekl mi, že mi může půjčit magnet, abych si písek vyndala. Já na něj nevěřícně podívala, jestli mu opravdu správně rozumím a pán mi následně vysvětlil, že pláž je černá právě proto, že obsahuje mnoho železa a že se písek opravdu přitahuje k magnetu 🙂

Následně jsme se rozhodli strávit v tomto kempu ještě jednu noc.