Whanganui river aneb oslava Nového roku

29.12.2019 – 2.1.2020

Whanganui river je nejhlavnější řekou na Severním ostrově Nového Zélandu. Se svými 290 km je v zemi 3.nejdelší řekou a má velký význam pro Maorskou kulturu. Maorská legenda vysvětluje vznik řeky díky Mount Taranaki, který opustil oblast Tongariro a trhlina, kterou vytvořil se zaplnila slzami.

Podle tradice Māori byla řeka poprvé prozkoumána Tamatea, jedním z vůdců původní migrace, která cestovala po řece a dále k jezeru Taupo. Mnoho míst podél řeky je pojmenováno na jeho počest.

Řeka Whanganui byla vždy důležitou komunikační cestou a to jak pro Māori, tak pro osadníky. Je to však také obtížná řeka s více než 200 peřejemi, obzvláště během dešťů, kdy podél řeky teče několik vodopádů a strhne s sebou stromy.

S kamarády jsme se rozhodli, že by bylo báječné rezervovat si kánoje a jeden krásný úsek této řeky sjet a strávit u řeky také Nový rok. Track byl plánovaný na celých 5 dní. Udělali jsme si rezervaci u jedné společnosti, která nám kanadské kánoje půjčila a zajistila nám také odvoz, zarezervovala kempy a připravili pro nás školení, na co si dát na řece pozor.

Po příjezdu do Taumarunui, kde jsem byli zaškoleni, dostali jsme několik barelů, které jsme naplnili věcmi a jídlem na celých pět dní, nandali si vesty a byli přepraveni na břeh řeky a pomalu jsme vyrazili za dobrodružstvím. Počasí nám velmi přálo, bylo jasno a teplo.

Celý úsek z Taumarunui do městečka Pīpīriki, které bylo cílové, byl dlouhý 145 km. Čekala nás tedy dlouhá cesta. Cesta byla ale pěkně rozplánovaná a každý den jsme měli urazit určitý počet kilometrů. Říká se, že když hodně prší, tak je řeka hodně rozvodněná a rychlá, pak se dá celá trasa zvládnout i dříve, my měli ale velké sucho a hodně míst na řece bylo klidných a tak jsme museli někdy pořádně zabrat a pádlovat 🙂

Na řece nebyl nikde signál, projížděli jsme krásnou krajinou mezi vysokými skálami a kempy byli vybaveny pouze suchým záchodem a dešťovou vodou. Na jednom úseku byla cedule směr kavárna. Neváhali jsme a udělali zastávku. Kavárna byla opravdu moc pěkná, uprostřed levandulového pole.

Často jsme také stavěli na různých místech, kde tekly krásné vodopády a šli se pod ně osvěžit. Řeka jako taková čistá nebyla, ale vodopády, které do ní tekly, byly kouzelné.

Na tento vodopád asi nezapomenu. Koupel pod ním byla velmi osvěžujcí a skvělá, poté jsme se vydali dále na cestu a to bych nebyla já, kdybych někde něco nenechala 🙂 Uvědomila jsem si, že jsem bez pantoflí. Otočili jsme se a asi další půl hodinu jsme se Štěpánem pádlovali proti proudu. Pantofle jsem naštěstí našla a přes velkou vyčerpanost jsme jeli dohnat ostatní členy 🙂

Dva dny před Silvestrem jsme dorazili do moc pěkného kempu. Nicméně kempiště bylo pěkný kopec nad řekou (vytáhnout tedy barely nebyla žádná legrace). Nicméně v kempu jsme stanovali hned vedle louky plné koní. Také zde byla restaurace, kde jsme si zaplatili připojení na wifi, abychom alespoň popřáli rodině a blízkým krásný Nový rok.

Na Silvestra jsme vyrazili na cestu do dalšího kempu a cesta měla trvat asi jen 2 hodiny. Jeli jsme tedy velmi pomalu a odpočinuli jsme si. Byli jsme tím trochu překvapeni, že tento úsek je tak krátký. V tomto kempu bylo docela dost lidí. Byli jsme ale jediní, kdo vydržel do půlnoci a připili si. Druhý den ráno nám jeden pán říkal, že je rád, že nás o půlnoci bylo slyšet, že alespoň věděl, že je již půlnoc 🙂 Musím říct, že strávit Silvestra takto poklidně za teplého počasí, bez ohňostrojů, jen s výhledem na zářící oblohu a mléčnou dráhu, bylo úžasné.

Na Nový rok nás ale čekalo nemilé zjištění a to, že jsme si spletli kempy a měli jsme být dávno v dalším kempu, Silvestra jsme tedy měli slavit jinde. Čekala nás ten den pořádná makačka, abychom přeskočili jeden kemp a dorazili až do dalšího. Naštěstí jsme to zvládli ještě za světla, ale bylo to docela náročné. Nový rok jsme oslavili ještě jednou a to v poledne, když se slavilo v České Republice. Vybavuji si ten moment, kdy jsem projížděli akorát peřejí a hulákali na sebe „Šťastný Nový rok!“. 🙂

Poslední kemp, ve kterém jsme spali byl opravdu moc pěkný. Poslední den ráno nás čekalo příjmené překvapení a to vyprávění Maorů o řece Whanganui, jaký k ní mají vztah a jak jí jsou za vše vděční, i za to, že nás bezpečně dopravila do cíle. Moc se mi to líbilo, působilo to na mě až neuvěřitelně upřímě a bylo krásné vidět, jak se snaží stále udržovat své tradice.

Po příjezdu do Pīpīriki jsme čekali na autobus, který nás dopravil zpět do Taumarunui, kde jsme měli zaparkované auta. V parném dni jsem vyčerpáni vybalili věci z barelů s tím, že si pojedeme dát do města pořádnou sprchu. Co se ale nestalo, Simče opět nechtělo nastartovat auto. Po několika pokusech se naštěstí podařilo a vyrazili jsme.