Slope Point a cesta na sever
Slope Point je nejjižnější bod Jižního ostrova Nového Zélandu. Když bychom nepočítali ještě malý ostrov Stewart Island, který se nachází ještě o trochu níže, pak jsme se ocitli úplně nejvíce na jihu, nejblíže k Antarktidě.
Když jsme se 6.2.2020 probudili v kempu Weir Beach Reserve, tak jsme konečně viděli, kam jsme to v noci dorazili. Kemp byl po silných deštích plný velkých kaluží, ale naštěstí kvůli dešťům uzavřený nebyl a dokonce zde parkovalo i pár dalších vanů. Kemp se nacházel v zátoce a tak jsme se šli podívat k moři, kde byl právě odliv. Následně jsme vyrazili na nejjižnější bod.
Kdo ví, zda to bylo tím, že bylo několik dní předtím deštivo a nebo tím, že jsme se ocitli u otevřeného oceánu poblíž Antarktidy, ale byla zde velká zima a silný studený vítr, což na jednu stranu celému místu dodávalo tu správnou atmosféru. Potkali jsme se zde s jedním Angličanem a povídal nám, že dnes je oceán hodně špinavý a bez velkých vln. Pán nám ukazoval fotky z předchozího dne, kdy byl oceán úplně jiné barvy a vlny byly opravdu úchvatné. Ale což, hold vždy člověk nemůže mít všechno, i tak ten pocit podívat se na ten širý nekonečný oceán, byl úžasný 🙂
Původní plán byl, že se z tohoto místa přesuneme do města Bluff a dále pak na Milford Sound, který byl ale zavřený z důvodů povodní. Tak jsme si říkali, že to otočíme a pojedeme na sever, kde by mělo být zase léto a pěkné počasí.
Cestou zpět jsme dojeli do městečka Tokanui, kde jsme v aplikaci CamperMate zjistili, že by tam mělo být možné si dát za 2$ teplou sprchu v místní taverně. Sprcha tam byla jedna a tak jsem šla jako první, byla to taková menší místnost se sprchovým koutem. Dveře od místnosti šly hůře zamknout a tak jsem použila větší sílu a dveře nakonec zamkla. Když jsem ale chtěla ze sprchy odejít, tak jsem zjistila, že dveře už neotevřu. Měla jsem naštěstí s sebou telefon a tak píšu bráchům, že se nemůžu dostast ven. V místnosti bylo malinké okénko, tak jsme komunikovali přes něj a snažili se dveře odemknout, zámek byl ale zapadlý. Nakonec to s námi řešili i majitelé taverrny a snažili se pomoci. Nakonec mi asi po půl hodině podali šroubovák a já se nakonec dostala ven. Ostatní zákazníci taverny vše sledovali a přivítali mě velkým potleskem 😀
Pak jsme se s ostatními dali do řeči a ptali se nás, kam máme namířeno. Když jsme říkali, že směr Alexandra, Wanaka, tak se nám začali smát. Údajně jediné místo, kam se z tohoto městečka dalo dojet bylo město Owaka, z kterého jsou všechny silnice prý uzavřené.
Rozhodli jsme, že to zkusíme a dojeli do Owaky a tam jsme zjistili, že jedna silnice, která se v mapách ukazovala jako uzavřená, byla otevřená a tak jsme vyrazili směr Central Otago. Cestou jsme ale viděli, jak voda řádila a kolik míst vytopila a způsobila různé sesuvy půdy.
Dorazili jsme nakonec do města Roxburgh, kde jsme dojeli do kempu Pinders Pond. Potkali jsme se tam s jedním českým párem a Slovákem a dali se s nimi do řeči. Říkali, že ještě před pár dny bylo úžasné léto a velká vedra, když jsme ale dorazili my, tak nebylo úplně letní počasí 😀 Strávili jsme s nimi nakonec celý večer a ještě jsme byli obdarováni úžasnými borůvkami, které na místním sadu sbírali. To jsem ještě v tu dobu netušila, že se na tohle místo ještě později vrátím a budu také sbírat ty nejsladší borůvky.
