Práce na kiwi sadu
4.11.2019 – 20.12.2019
Když jsme dorazili za kamarády, ubytovali jsme se s nimi ve městě Te Puke. No, bylo to spíše jen takové zázemí, spaní jsme měli stále v autě, ale k dispozici byla teplá sprcha, toalety, společná kuchyň s velkými lednicemi a sezení pod dřevěným přístřeškem. Součástí byla také docela pomalá wifi. To vše bylo za 100$/týdně. Hned druhý den ráno jsme měli budíka na 6.hodinu ranní, udělali snídani a vyrazili jsme i s kamarády na půl osmou do blízkého sadu. Tam jsme se seznámili s naším šéfem, jménem Sabi.
Náš první den v práci byl docela náročný. Poprvé jsem viděla, jak vypadají stromy kiwi, jsou to takové rostlé keře, trochu připomínající hroznové víno. Stromy jsou vedeny v řadách a dvě řady jsou vždy větvemi propojené. Vzhledem k tomu, že byl teprve začátek listopadu a zralé kiwi se sbírají až na začátku března, na keřích byly zatím jen nevykvetlá kvítka. Byly to takové malé, chlupaté kuličky. Naším prvním úkolem bylo, chodit pod rostlými větvemi a trhat kvítka, která neměla kulatý tvar s hezkým zakončením, ale byla trochu placatá, případně pokud na jedné větvičce byly tři. Nebylo to tak jednoduché, jak to vypadá, protože kvítka vypadaly všechny podobně a keře jimi byly pořádně obsypané. Také jsme museli rozlišovat, zda trháme kvítka na stromech female (samičích) nebo male (samčích). Male slouží jen jako oplodňovač a kvítka na něm se trhat neměli. Na kmenech stromů byl rozdíl dobře poznat, protože male neměli rýhu. Nicméně větší problém bylo rozpoznat, kam která větev z jakého stromu vede.
První den jsme pracovali 9 hodin. Už během dne jsem začínala pociťovat lehkou bolest krční páteře, protože celý den koukáte nahoru přímo do sluníčka. Co byl ale úžasný bonus na konci dne, tak že jsme si mohli hned vedle sadu nasbírat ze země popadaná avokáda. A můžu říct, že lepší avokáda jsem nejedla. A poprvé v životě jsem také viděla, na jakých krásných stromech avokáda rostou.
Náš první týden na sadech byl celkově hodně náročný. Bolest krční páteře byla už druhý den dost znát a venku se navíc dělalo větší a větší teplo. Pod větvemi sice stín trochu byl, ale i tak byl první týden na sadu velmi parný. Celkově se ale naše práce na sadu odvíjela od počasí. Když pršelo, do práce se nešlo a dostali jsme „day off“, případně se občas rozpršelo na sadu a byli jsme posláni domů. Výhodou bylo, že když jsme měli day off, tak jsme se vydali na nějaký výlet a opravdu leckdy stačilo vyrazit jen pár kilometrů za město a počasí bylo docela úplně jiné. Co se týče krční páteře, tak po 14 dnech bolest úplně odezněla a tělo si na pohyb pod kiwi větvemi úplně zvyklo. Na co jsem si ale nezvykla, že některé větve byly trochu níž než moje hlava a tak jsem si z kiwi sadů odnesla nejednu bouli na hlavě 😀
Během pracovního dne jsme měli běžně dvě patnáctiminutové pauzy (tzv. „smoko“), jednu v 10:00, poté půl hodinovou pauzu na oběd a další krátká placená pauza byla v 15:00. Pokud jsme pracovali až do večerních hodin, byla ještě okolo 17.hodiny. Naše práce se odvíjela ale především podle počasí a dle toho, na kterém sadu byla zrovna práce. Líbilo se mi, že jsme měnili různé lokality a nepracovali jen na jediném sadu. Práce byla tedy různorodá, protože na každém sadu bylo potřeba udělat něco jiného. Každé ráno okolo 6.hodiny ranní jsme obdrželi sms, v kolik hodin a na jaké adrese bude sraz.
Když jsme odpracovali první týden, rozhodli jsme se, že bychom rádi ušetřili nějaké dolary a zkusili jsme free kempy, abychom neplatili každý týden 100$. Střídali jsme převážně dva až tři kempy v okolí, ale nejvíce času jsme trávili u místního hřbitova nebo u dětského hřiště. Místo teplé sprchy jsme jezdili do vedlejšího města Papamoa, kde byla nádherná pláž, kde jsme se koupali nebo relaxovali a venkovní studené sprchy byly hned vedle. Občas jsme si také zajeli do sprchy do ubytování, kde jsme byli předtím a dali si teplou sprchu za 3$, případně jsme vyrazili do Taurangy do veřejného bazénu za 5$. V prvním ubytování jsme pak byli během práce na sadu ještě jednou před Vánocemi.
A jaké činnosti se na kiwi sadu vůbec dělají? Mohu říct, že by mě nikdy nenapadlo, kolik práce okolo toho může být a popravdě se nedivím, že kiwi nepatří mezi ty nejlevnější ovoce. Na kiwi je práce celoročně. Mezi činnosti, které jsme prováděli, patřil takzvaný thinning, protrhávání kvítků, později rozkvetlých kvítků, poté se protrhávají již menší kiwi, které z kvítků rostly a postupně, jak kiwi rostou, je nutné stále protrhávání, aby na větvích nebylo moc plodů, aby se větev neutrhla, případně odstranit kiwi, která nemají požadovaný tvar a velikost. Velmi často mi při téhle činnosti bylo líto, kolik ovoce se muselo shodit na zem jen proto, že nesplňuje tzv. normy tvaru.
Další činností, kterou jsme dělali velmi často byl tipping – naše další práce, kterou si všichni členové sadu velmi „oblíbili“. Jedná se o činnost, kdy u vyrostlých šlahounů z větví mačkáte konce (asparágus), aby šlahoun rostl pomaleji (šlahoun další rok zesílí a bude z něj nová větev). Tahle práce byla asi nejhorší. Šlahounů bylo na každé větvi opravdu hodně a bylo nutné vždy šlahoun opatrně stáhnout dolů skrz prorostlé větve tak, aby se nezlomil (často jsme si pomáhali klacíkem) a konec šlahounu opatrně zmáčknout tak, aby byl placatý, ale aby se v prstech nerozdrolil. Což byl občas trochu nadlidský úkol 😀
Další činností byl pruning, neboli stříhání. Dostali jsme každý kleště na šmikání větví. Stříhali se jak samičí stromy, tak samčí. V prosinci se stříhali už převážně jen male stromy, které byly neskutečně zarostlé, aby se na kiwi dostalo více světla. Samčí větve navíc byly již zbytečné, jak nám náš šéf vysvětlil – „sameček již svou práci dokončil a už není potřeba, tak se neboj a pořádně ho ošmikej“ :-D. Čím více kiwi na stromech rostly, tím více byly keře prorostlé novými šlahounami. Na stříhání jsme dostali i velké kleště, někteří dostali dokonce pilky na řezání velkých větví. Nebyla to opět nejlehčí práce, protože některé větve musely zůstat delší, některé kratší a velký pozor se muselo dát na to, aby se nešmikla větev s již velkými plody kiwi. Tato práce nás všechny ze začátku dost bavila, byl po nás vždy vidět výsledek, hromada větví na zemi, nicméně po více jak týdnu jsme byli dost fyzicky unaveni a těšili se, až kleště odložíme.
V rámci práce na kiwi jsme se seznámili s moc fajn lidmi. Pracovali zde převážně Japonci, kteří neuměli moc dobře anglicky, dále pak švédský a maďarský pár a poté se na sad přidali dva češi – Simča a Dan s kterými jsme pak následně oslavili Vánoce a Silvestra.
Práce na kiwi mi opravdu hodně dala, uvědomila jsem si, co vše musí předcházet tomu, než si člověk v obchodě koupí toto skvělé ovoce. Kolik práce a úsilí to stojí. Jsem moc vděčná za tuto skvělou příležitost a také za skvelý tým, který jsme na sadu měli a který podpořil a dodal sílu, když už jí člověk ztrácel. Myslím, že jen tak nezapomenu na slavné hlášení „home timeee“ a loučení slovy „tak čůůůs“ od japonských kamarádů. 🙂
Mrzí mě jen to, že jsme se bohužel nezvládli rozloučit s ostatními, měli jsme končit pár dní před Štědrým dnem, nicméně den před naším koncem pršelo a byl vyhlášen day off. Tak jsme nakonec z Te Puke odjeli o něco dříve.
