Práce na jablečném sadu
8.1.2020 – 25.1.2020
Hned v úterý 7. ledna jsem měla pohovor na jablečném sadu poblíž městečka Hope, kousek od města Richmond a Nelson. Městečko Hope (v překladu Naděje), jak originální, pomyslela jsem si. Městečko je obklopené moc krásnými kopci a horami, některé dostahující výšky jako naše Sněžka. Po krátkém rozhovoru, kdy jsem obzvláště staršímu budoucímu šéfovi jeho kiwi angličtině téměř nerozumněla, jsme si s úsměvem plácli a druhý den jsem mohla začít s prací. Byla jsem moc ráda, že jsem si našla práci na necelé tři týdny, předtím než jsem měla vyzvedávat své bráchy, kteří již měli koupené letenky, aby mě navštívili 🙂
Jako překvapení, se mě majitel Steven zeptal, zda bych chtěla i se svým kamarádem Michalem bydlet přímo na sadu, že zde mají malé pěkné ubytování s vlastní kuchyňkou a koupelnou. Bylo to za 100$ týdně a vyšlo to mnohem levněji, než kdybych spala v autě v Holiday parku, který byl od práce vzdálený asi 10 minut. Neváhala jsem tedy a nabídku přijala. Hned mě představil své manželce, která se o Kokosový roh, jak bydlení nazvali, starala.
Majitelé měli také krásné štěně, které si nás velmi oblíbilo a občas se tak stalo, že když jsem se ráno chystala do práce, tak mi třeba ukradl botu a já se ho snažila dohnat po celém sadu, aby mi ji vrátil 😀
Náplň práce byl tzv. thinning. Jednalo se o protrhávání jablek. Práce byla už jen na dva až tři týdny. Dostala jsem žebřík a bylo mi vysvětleno, jak jablka protrhávat a proč. Některé větve byly doslova obseté krásnými velkými jablky a bylo potřeba větvím odlehčit, aby se celá větev neutrhla. Samozřejmě se také museli protrhávat jablka, která měla nějakou vadu. K práci byl potřeba žebřík, jelikož většina jabloní byla dost vysoká. Chvíli mi trvalo nez jsem se naučila žebřík dávát tak, abych dosáhla na všechny větve, brala jsem to ale jako takovou dobrou posilovnu 🙂
Pracovalo se vždy od půl osmé do čtyř a pak jsem měla volné odpoledne. Víkendy se pracovalo jen občas v sobotu, ale spíše byly volné. A tak jsem je většinou využila k nějakému výletu. Protože období, kdy jsem na jablečném sadě pracovala bylo opravdu neskutečně horké a nebylo se kde před sluncem schovat, hodně jsem se zde opálila a mé vlasy se začaly stávat čím dál více blonďatější, ač jsem na Zéland přijela jako brunetka 😀 . Po práci jsem se tedy většinou vydala k nedaleké řece za městečko Brightwater. Né nadarmo se takto městečko jmenuje, protože řeka která zde protéká je opravdu neskutečně průzračná a byla i dost teplá. Občas jsem také vyrazila do Nelsonu na místní pláž a mimo jiné i sledovala letadla, která létala nízko nad pláží na místní letiště. Když už slunce pomalu zapadalo, tak jsem si šla zaběhat okolo celého velkého sadu s ostružinami a jablky a zakončila to sledováním západu slunce nad vinicí, která byla hned vedle.
Protože sad nepěstuje jen jablka, ale také mají ostružiny, kamarád Michal pracoval právě na nich. Vstával tedy každé ráno ve čtyři a končil práci dříve. Jako bonus občas přinesl misku plnou vynikajících ostružin. Protože jsme měli plně vybavenou kuchyňku, tak jsme si docela vyvařovali, několikrát udělali karbanátky s žampiony, Michal udělal výborné bramboráky a následně jsme si pak také uvařili tvarohové knedlíky s jahodami.
Práce na jablkách jako taková, nebyla vůbec špatná, až na to velké vedro, které bylo občas nezvladatelné. Šéf za mnou vždy jen přišel a řekl “ Ahoj Lenka, dobrý Lenka“ plný úsměvů. Bylo to kouzelné, pochopil, že mu a jeho kiwi angličtině bohužel asi perfektně rozumět nikdy nebudu. 😀
Protože jsem také během pobytu na jablkách řešila nějaké problémy s autem a bylo nám oznámeno, že na jablkách v sobotu práce nebude, poprosila jsem, zda by nebyla nějaká jiná práce. Majitel Steven mi tedy domluvil, že mohu přijít do packhousu na třídění sesbíraných ostružin. Byl to už poslední den sběru, ostružiny projížděli horkou vodou a my z pásu, po kterém jely, vysbíravali různý odpad, který tam nepatří. Následně se ostružiny drtili a exportovali se do Německa na marmelády. Právě tady v packhousu jsem se seznámila s moc milým anglickým párem, který práci na sadu ukončoval. Pozvali nás tedy s Michalem na grilovačku do kempu. Byl to moc super večer, také mě uklidnilo, že nejsem jediná, kdo staršímu kiwákovi nerozumí, protože ani oni mu né vždy vše rozumněli 🙂 .
Téměř ke konci pobytu nás majitel, který se svou ženou bydlí přímo naproti Kokosovému rohu, pozval na večeři. Bylo to od nich moc hezké a přemýšleli jsme, co bychom jim vzali alespoň na oplátku a napadlo nás, že bychom mohli něco upéct, když už jsme měli troubu. A tak jsme si řekli, že upečeme klasickou českou bublaninu. Docela dlouho jsem však v obchodě hledala droždí. Když už jsem našla, měli jen obrovské balení a bylo to neskutečně drahé. Nakonec jsem ale našla sodu na pečení v malém balení. Bublanina se vydařila a našim hostitelům moc chutnala. K večeři se podávalo klasické Fish and Chips se salátem. Byl to moc přjemný večer, Steven nám povídal o tom, jak je Českou republikou fascinován, obzvláště historií, která bohužel na Zélandu téměř žádná není, a jak by se rád se svou ženou do naší země v létě podíval.
Michal odjel ze sadu o něco dříve a tak jsem pár dní měla celé bydlení jen pro sebe. Poslední den, kdy jsem odtrhla své poseldní jablko, jsem se se všemi rozloučila a pomalu vyrazila směrem k Christchurch, kde jsem měla vyzvedávat své bráchy, kteří se už pomalu blížili do Aucklandu. A tak mi začalo měsíční volno 🙂
